How to fly 11.díl

1. february 2013 at 18:08 | Aruxy/ |  How To Fly
Hodně dlouhý díl!!!Jako náhrada zato, že jsem tu tak dlouho nebyla:)
Možná si všimnete nové úvodní fotky a nové postavy.. nejsem si uplůně jistá, jestli se tam ta postava opravdu objeví...uvidíme:)
enjoy!

Ve Středu jsme spolu šli pracovat do obchodu. Miluju tě, řekla jsem mu,ale on o nemohl slyšet. Kývl jakoby mou myšlenku slyšel a objal mě kolem ramen. Předal mi trochu tepla. Přeci jenom na začátku Prosince už takové teplo není. Miluju to. Miluju anděla. Miluju jak mě jeho křídly přitiskne k jeho tělu. Miluju, že jeho oblíbená barva je nachová. Miluju říkat slovo Miluju.
Ruku v ruce jsme vešli dovniř. Theodor stál za putem u pokladny, se kterou vždycky bojuju. Podíval se na nás a na naše spojené ruce a zase se věnoval počítání penez.
Justin se na mě povzdbudivě podíval a přišli jsme až k němu.
Všichni jsme na sebe vzájemně zírali doufali jsme,že někdo něco řekne.
"To je dnes,ale počasí." řekla jsem do práznda.
"Je tu pořád stejně."
Dělá jakoby snad ve Skosku bylo jinak.


"Takže ty jsi jí o všechno vyslepičil?!"
"Je ta správná. Cítím to."
Teď by se měli obejmout a popláca po zádech. Všechno by bylo v pořádku a pozvali by mě na pravou skotskou s ledem. Nebo taky ne.
"A já zase cítím bolest. Umím vyciťovat líp než ty. Vo co, že kvůli ní někoho zabiješ! Všechno bude v prdeli."
"Nezabiju."
Mojí ruku stiskl o mnoho pevněji. Potila se.
"Už by tu neměla pracovat. Možná bychom se mohli odstěhovat."
Očividně mu nedělalo žádný problém říc přede mnou. Ještě se na mě při tom naschvál podíval.
Nenávidím ho. Smrdí tím stařeckým smradem? Měli by andělé smrdět? Připomíná mi paní,která si ke mě vždycky přisedne ve vlaku do Londýna. Vypráví o svých vnoučatech, Melisa studuje v Americe, a o korunovaci královny. Vůbec jí nedochází,že tyhle historky slýchávám od ní každého čtvrt roku. Zdá se mi jakoby byla nesmrtelná. Třeba je taky anděl.
"Víš jak dlouho jsme tohle město hledali? Neodjedu."
Proč tohle město hledali? Proč se přestěhovali zrovna sem. Nic o něm nevím. Chodíme spolu dva dny, patnáct hodin a třicet minut. Ne, nevím jak je o přesně dlouho,ale chtěla bych.
"Najdeme jiné. Podobné."
Každý má svou skříň s kostlivci, kterou nikdy neotvíráme a když k nám do bytu příjdou známý zamkneme jí na velký posazný zámek do pokoje,který má ještě větší zámek a zakrejeme ji jako vchod no Narnie.
Cítím se jakoby mezi mnou a jejich konverzací bla stěna. Držím ho a ruku a je tu stěna.
"Ne."
Naštvaně se otočil a pospíchal ven. Vlála jsem za ním a za zvonení zvonku a byli jsme venku.
Usmál se na mě, jakoby se nic nestalo. Chytil mě za ruku, jakoby se nic nestalo. Políbil mě, jakoby se nic nestalo. Ujišťoval se, že ten pocit, že se kvůli mě všechno pokazí nebude mí taky.
"On vycítil, že jsem ..špatná?" přerušila jsem to.
"Jo."
"A jsem?"
"Ne."
Usmála jsem se,ale on ne.
"Podívej. První sníh."
Na dlaň mu spadla sněhová vločka. Prstem jsem jí po jeho dlani rozmázla a on mě začal líbat. Sníh padal a dělal naše polibky vlhčí než by měli být.

"Dýchej, hlavně nezapomeň dýchat."
"To je teď nepodstatná věc. Snažím se udřet to abych tam nevrthl nezmátil je."
"To tě to tak bolí?"
Kývl a oddochoval. Přidržovala jsem ho a dívala jsem se na chloumek, ve kterém se všechno dělo. Ten malý kluk vysel hlavou dolů a ty grázlové se mu prohrabovali baťohem a peněženkou.
Ostatní chodili kolem a ani si nevšimli,že se něco děje. Možná jsou i mezi nimy jeho kamarádi. Zacházejí do bodovy a ignorují to. Spíš je asi zajímalo, to proč tady Justina přidržuju. Třeba si myslí, že je astmatik. Jakoby už tak na nás tolik nezírali. Znáte ten pocit,když vidíte pár a musíte se na něj stále upřeně dívat? Tak já už teď nejsem ten, kdo se dívá.
"A kde tě to bolí?"
Zvedl pohled,kterým doteď vysel na zemi a probodl mě jím.
"Všude."
Přála jsem si aby o už skončilo. Asi není lehké být andělem. To je absurdní.
Konečně už odešli.
Malý kluk ležel na zemi se zarudlýma tvářema a vysypanýma věcma. Justin sebou škubl a hned k němu přiskočil. Něco mu důkladně vysvětloval a nasadil mu prasklé brýle. Oprášil mu kolena od sněhu a pomáhal mu posbírat věci.
Jaký by asi byl otec? Né mě, ale mých dětí. Diany,Louise a Seleny. Diana by s námy vždycky usínala v posteli,protože by se bála tmy. Louis by byl krásný jako on a Selena by byla zase hrozně chytrá. Byl by to táta,kterého jsem nikdy neměla.
To je tak příšerně nechutně naivní přemýšlet o tomhle,když spolu chodíme sotva týden. Dnesk je to týden. Lépe řečeno včera v noci to byl týden.
Stále mu něco vysvětloval a kluk přikyvoval a utíral si nudle rukávem od unoformy. Naposledy kývl a zašel do budovy.
Justin vstal z kleku a dlouze se podíval tím směrem.
"To bylo tak hezký." obejmula jsem to.
"Povinnost" špitl.
U skříňek nás přepadla Ruht s Bryanem. Vytáhla jsem si učebnice a došlo mi, že jsem se ve všech předměech zhoršila o stupeň ne li o dva. No nadělám. Láska je láska.
Myslím, že Bryan už Justinovi odpusil, že není v bassebolovém týmu. Představa, že odpaluje míč křídlem.
"Tak co kámo, viděl si včerejší zápas?" šťouchl do Justina.
"Jo. Skvělá hra." kývl.
Vím, že ho neviděl a to bylo na tomto vtipné.
Zmateně kýval dál na každé Bryanovo slovo a tom, kdo měl nejlepší odpal.
"Není roztomilý?" uchechtla jsem se na Ruth.
"To ano." pohladila mě po rameni.
"A co Valerie? Jak se má?"
"Myslím, že dobře."
"Vy se spolu nebavíte?"
"Ani ne."
Nervózně si prohrábla černavé vlasy.
Chybí mi. Nehorázně mi chybí. Tolik bych jí chtěla zpět. Když procházíme životem uděláme si hodně přátel nebo nepřátel a hodně přátel zratíme. Někdy napořád. Myslela jsem si, že já a Valerie nejsme ten případ. Myslela jsem, že budem spolu sedět na verandě s šedivými vlasy a vzpomínat jaké to bylo,když jsme si koupili prní cédéčko Justina Biebera.
Dřív jsem si namlouvala, že se udobříme a všechno bude tak jak to má být,ale má to tak být?

"Miluju tě." hlesl, "Miluju tě víc než cokoliv jiného." řekl do páteční tmy.
Vím, že si myslí, že spím a říká o jen tak. Vím to,protože to dělám taky.
"Já miluju tebe."
Otevřela jsem oči a viděla jsem jeho vyplašený obličej naproti mému. Zase jsem je zavřela a přitulila jsem se k němu.
Nebylo to tak těžké říct. Asi proto, že mi to takhle ulehčil.
Možná si bude myslet, že jsem náměsíčná a bude mi to ráno říka znovu bez toho výrazu.
Přikryl mě dekou. Voněla jako on. Celý tenhle pokoj voní jako on. Zbytek jako Theodor. Kdyby věděl, že tu jsem, tak zešílí. Třeba by vytáhl ze skříně z kostlivci samopal a jako Arnold by nás posřílel. Mohl by zabít celé město jako vřístkot. Vřískot se skotskou sukní a s dudami na zádech.
"Ty nespíš?"
Všiml si mého smíchu.
"Ne."
"Aha."
"Proč jste se sem přestěhovali?"
Tohle bylo taky lehké říct. Nepromysela jsem si to.
"Je tu nejsnižší kriminalita."
Vzpoměla jsem si, jak to bylo v rádiu,když jsem jela alfou. Občas si skříň s kostlivcema vsugerujeme. Lidi jsou hrozně podezíraví. Nenávidím to, že jsem člověk. To je to, co nás zabíjí.
Má vůbec nějaké kostlivce? Třeba je tak čístý, jak vypadá.

Seděla jsem na kuchyňské lince a pozorovala jsem tu idilku. Justin zapaloval svíčku v obýváku a mamka s Benem zdobili stromeček. Překvapujeme, jak dlouho s ním je. Takhle dlouho snad s nikým nebyla. Možná s tátou. Podívala jsem se na rámeček s jeho fotkou na poličce. Usmíval se. Stále se usmívá. Chtěla bych si pamatovat to jak se usmívá. Sjela jsem pohledem na svoje bačkory. V šeru večera jsem neviděla jakou mají barvu. Zajímalo by mě to. Jistě to bude nachová. Nesmím zapomenout se na ně ráno podívat, abych už konečně věděla jak nachová vypadá.
Okno vedle mě bylo zamlžené.
JUSTIN
Navždy to tu zůstane. Tedy pokud mamka neumije okna, což je velice nepravděpodobné.
Ben pustil na stereu koledy. Mamka začala zpívat a Justin zíral na plamen svíčky před ním.
Vím, co ho trápí. Nenutila jsem ho sem chodit. Mohl být doma s Theodorem a kdyby byl Theodor aspoň trochu ochotnější byl by tu s námi. Mohl by hrát na dudy, což by samozřejmě vyidilkovalo atmosféru.
Konvice na sporáku zapískala a já zalila čaj v hrníčcích s norským vzorem. Proč se tomu vlastně říká norský vzor?
Přelévala jsem a voda stékala po stěnách hrnků a vyvářela na lince mokrá kolečka.
Sehla jsem se pro utěrku,která byla záhadou na zemi, abych to utřela.
V kapse mi pípl mobil a SMSka.
JSI SEXY.
Otočila jsem se a viděla jsem Justina sedícího s mobilem v ruce a s širokým úsměvem. Nikdy mi neřekl, že jsem sexy. Stačí jedno vánoční ohnutí pro uterku a věci jsou hned jinak. Začínám věřit, že kouzlo vánoc se skrývá v utěrkách.
Vzduchem jsem mu poslala pusu a on jí chytil. To je tak patetické.
Další ztrapňování mamky,před její první vážnou známostí jsem nemohla dovolit. Popadla jsem tácek s čaji a vešla jsem do obýváku.
"Oh skvěle! Čaj!" zvolal Ben. Nikdy jsem si nevšimla téhle jeho odporné vlastnosti. Umí se ze všeho nadchnout. Srkání čaje doprovázeli další jeho radostné výkřiky. Nejvíc se mě líbil ten o norském vzoru na hrníčcích. Jeho teorie je taková, že norský vzor je nazýván takto proto, že jistý Huhad Lewis (řekla bych, že jsem mu špatně rozuměla) kreslil kresby na norské ulice, které vypadali přesně takhle. Dala bych krk za to, že si to vymyslel.
Všechno je tak perfektní. Je tady. Sedí vedle mě a rukou mi přejíždí po stehně. Kdo by chtěl se mnou a s mojí matkou trávit štědrý večer? Počíám, že tak za 5 sekund mu dojde všechna trpělivos a umlčí mamku slaměnými ozdobami, protože její zpěv je nesnesitelný.
1..2..3..4..5.
Otevřela jsem oči a pořád tu byl. Zázrak.
Vypadá to, že Ben mojí mamku vážně miluje, protože si do jejího zpěvu ještě podubuje nohou. Klidně by mohl použít ozdobovou vraždu. Nebo bych to měla udělat já?
Do jejího zpěvu se rozezněl zvonek. Nesnesitelná zvonkohra,nic méně daleko snesitelnější než mamčiny Rolničky.
"Díky bohu!" vyjekla jsem, možná až moc nahlas.
Mamke se zasekla a přejela mě zkoumavým pohledem.
"Em. Jdu otevřít." špitla a cupitala ke dveřím. Nakoukla do kukátka a přiskočila zase zpátky.
"Koledníci!" zatleskala.
Ben vyskočila cupital stejně jako ona a my s Justin jsme stejně otráveně vstali.
Nenávidím koledníky. Nenávidím Vánoce. Tyhle Vánoce. Chci svoje Vánoce. Né Vánoce,které jsou po celé Královské Anglii, pluc celý svět samozřejmě.
Položil mi hlavu na rameno a rukama obrkoužil mé boky.
"Veselé Vánoce!" řekli sborově Ben a mamka.
"Přejeme vám!" dodali koledníci.
Ucítila jsem jak se Justin zasmál a jeho smích mi putoval po rameni. Políbila jsem ho na tvář.
Rozhlédla jsem se po tvářích a poznala jsem pár lidí z města. Že je to baví,takhle toulat na štědrý večer. Museli si sem hodně zajet a taky.. Pane bože. Valerie. Stála tam a zpívala a dokonce se na mě a Justina nedívala jako na citové upíry jako to dělá vždycky. Vypadala jako Valerie,která tu byla než přišel Justin.
"A Šťastný nový roook." dozpíval sbor za doprovodu mamky a Bena.
Sbor odcházel,ale Valerie stála pořád za prahem. Nevydržela jsem to. Přeskořila jsem práh a obejmula jsem jí. Přitiskla mě k sobě, jakobych jí chyběla stejně jako ona mě.
Tělem mi projelo teplo. Moje Valerie.
"Nechci se dál hádat." špitla a sále mě drtila.
"Ani já ne."
Možná mám vnitřní krvácení nebo tak něco,ale jsem šťastná.
"Ted musím."
Pustila mě.
"Dobře,tak mi zítra zavolej."
Zamávala mi, naskočila do dodávky za ostatními a byla fuč.
Teď je perfektní opravdu všechno. Určitě ne na dlouho. Příjde to a napadne mě to zezadu. Možná mi to usekne hlavu.
"To jsou Vánoce, co?" usmál se Justin,když jsem zabouchla dveře.
"Překrásné."
V tom jakoby ho něcobodlo. Koledy hrály a on se začal svíjet. Znám ten výraz.
"Co se děje? A kde?"
Podepřela jsem ho, aby nepadal.
Ben svým tenorákem pokračoval a ani mamka si nevšimla,že jsme stále v chodbě. Mají dost vypito.
"Musím." stiskl mojí ruku, až to bolelo.
"Kam? Kam?"
"Domů."
Ostrčil mě. Bolestně. Byla jsem pro něj nepodstatná.Nepodstaná v té chvíli. Jsou mnohem podstatnější věci než já. Třeba dobro lidstva, že?
Vyběhl ven a v běhu se přemístil.
Je pryč.
Americký sen se rozpadá. Teda v mé situaci Anglický.
Do obličeje mě byl chlad a chtělo se mi brečet.
Nakoukla jsem do obýváku a divila bych se,kdyby si všimli, že tu nejsme. Jdu za ním. Říkal, že musí domů. Něco s Theodorem. Třeba upadl ze schodů nebo něco takového a Justinse jen unáhlil. To bude ono.
Rozeběhla jsem se do tmy a došlo mi jak moc velký strach z ní mám. Vždyť co je dobrého na tmě. Polikala mě a hltala a já před ní utíkala zatáčkou. Sníh křupal pod mýma nohama. Kdbyby byl sníh černý, připadala bych si jako v ničem. Proklínám všechny ministry v Londýně, za to, že tu není aspoň jedna podělaná lampa.
Nikdy v životě jsem neměla větší radost zo toho, že vidím svělo. Zrychlila jsem a do plic mi vnikal mráz. Jak se tohle asi líbí mým bačkorám? Prsty mě studily,ale běžela jsem dál.
Co se k sakru mohlo stát? Proč mě nevzal s sebou?
Už jsem byla tak blízko jejich domu, abych mohla zaostřit. Theodor měl v rukou dva velké kufry a křičel. Nerozumněla jsem mu. Využila jsem toho, že Valerinia rodina není doma, takže je shasnuto stoupla jsem si k jejich smrčku. Zahalená ve tmě.
Křičel, křičel a křičel. Měla jsem pocit, že Justin pláče.
Tak co se děje?
Křičel a i když zašel pro nějaké věci do domu. Křičel pořád. Měla bych mu rozumnět,ale nerozumím. Třeba je to tím přízvukem.
Vrátil se s dudy. Je nemožné, aby něco svrhlo vážnost situace,ale dudy potvrzují pravidlo.
Jehličí smrku mě píchalo do ramenou přes svetr. Zachumlala jsem se do něj a čekala jsem co bude dál.
Dudy si dal pod rameno,které bolestně hvízdly, popadl kufry a zmizel. Přemístil se. Byl pryč.
Justin padl na kolena a obličej si zakryl dlaněmi.
Theodor je pryč? On ho tu nechal? Opustil ho kvůli mě. Já sama jsem senapadla ze zadu a usekla jsem si hlavu. Já jsem to neštěstí. Já,já,já.
Už se mnou nebude chtít promluvit a odjede za ním. Tak to skončí. Tak skončím já.
Musím ho utešit. Obejmout ho a udělat mu kakao. Komu by nepomohlo kakao? Kakao je na všechno..
Vyšla jsem ze tmy a našlapovala jsem mohkrámi bačkorami po sněhu, který byl po celé silnici. Pomalu, abych ho nevyplašila. Je jako koloušek. Natáhla jsem ruku a pokračovala jsem v chůzi. Když jsem byla u něj pohladila jsem ho po studeném krku. Jakoby ho ani nepřekvapilo, že tu jsem. Možná o mě celou dobu věděl.
"Mrzí mě to. Promiň."
"Ty za to nemůžeš."
"Můžu. Odešel kvůli mě."
Stále se na mě nepodíval a zíral do sněhu,který se mu vsakoval do kolen.
Na to už nic neřekl.
S nevhodně hlasitým hýknutím jsem si klekla naproti němu. Chytla jsem ho za bradu a tím jsem ho donutil, aby se mi podíval do očí. Ty jeho byly zarudlé. Nedokážu si představi, cobych dělala,kdyby mě opustila mamka a to s ní ani třicet let nežiju.
Hladila jsem ho po tváři a doufala jsem, že to ohřeje i mou vymrzlou ruku. Pořád upřeně zíral do mých očí. Ani nemrkal.
Co když ten pocti má taky? Bodám ho vyžírám zevnitř jako Theodora.


"Chci to. Chci to moc, ale nechci být nesmrtelná."
"Já, potřebuju jistotu,že tu budeš. Pořád."
Cítí to. Jsem zkáza jsem vlna,která pohřbila Titanic.
"Budu."
Bolestně přivřel oči a namáhavě vydechl. Kdyby mi v tom abych ho políbila a aby mi dopřál rozkoš nebránilo to, že by ze mě bylo nesmrtelné svoření, udělala bych to. Sedím v jeho posteli takřka polonahá v prázdém domě pár hodin po tom, co Theodor zmizel.
"Musím mít jistotu. Kdyby jsi byla to co já.."
"Ale co mamka? Co kamarádi? Nebudu stárnout."
"Já ti nestačím?"
Zoufalý výraz. Zoufalý.
"Miluju tě, slyšíš?" pohladila jsem ho počele a vlasech na vrcholku hlavy.
Kývl a vypadalo to, jakoby mu dělalo horznou bolest pohnoout hlavou. Položil jí na moje břicho a hladil mě na boku.
Nesnesitelně to lechtalo,ale nechtěla jsem se pohnout. Horký dech putoval po mém podbřišku a byla bych byla schopná skroro brečet z toho, že ho nemůžu mít.
Spí. Cítím, to protože se mu zpomalil dech.
Všechno je tak nechutně složitý.
Co se stane? Co se stát může?
Chci s ním být pořád. Každou hodinu svýho života, ale chci aby můj život měl určený počet hodin.
Chci ho vidět s šedivými vlasy a s fajfkou. Byl by takový ten správný starý zabšklý brit a když by k nám na návšěvu přišli vnoučata roztál by a hrál by s s nima. Vozil by je nazádech, i když by na ně bral léky od doktora z Wolestonovi ulice. Pohvaloval by si mojí rybí polévku a jezdili bychom spolu na chatu do Skotska. Nad krbem bychom měli urnu s Theodorovým popelem a jednou bych se prostě probudila a on by ležel vedle mě mrtvý se pokojeným výrazem. Tak by to mělo být.
Nebude. Nikdy.
Horká slza mi spadla z tváře a skončila v jeho vlasech. Všechno padá. Skříně, zdi. Všechno se hroutí a já tu v troskách zůstanu sama a nikdy nebudu vědět, jak vypadá nachová.
Budu vzpomínat na to jaký život jsem mohla mít. Jaký život můžu mít.
Vždyť on nění člověk. Je těžké si o plně připustit a uvědomi si to. Tak moc těžké, že je to zcela nemožné.
Může vůbec umřít? Zabije ho něco?
Miliony a miliony otázek, na které jsem se nezeptala. Promnula jsem si oči a snažila jsem se nepohnout. Podívala jsem se na svoje ruce,které byly teď pokryté řasenkou a slzami.
 

10 people judged this article.

Comments

1 Jaime » DAILY-GOMEZ Jaime » DAILY-GOMEZ | Web | 1. february 2013 at 22:33 | React

Krása :)) ♥

2 how-to-fly how-to-fly | Web | 2. february 2013 at 19:29 | React

Hele, ja to psat nemusim, kdyz to neokomentujete.

3 Majáá Majáá | 2. february 2013 at 19:58 | React

Promiň, já si toho všimla až teď ;)
Ten díl je úžasný! Asi nejlepší ze všech :3 Je prostě dokonalý. Nemám slov, nevím jak napsat, jak ten díl je krásnej :/
Kéž bych psala jako ty :'DD
Prosím, pokračuj ! :') Je to nejlepší FF-ka, kterou čtu a byla by škoda to jen tak zahodit ;)

4 monica monica | 3. february 2013 at 12:40 | React

Wooow,úžasný! ještě si přečtu ostatní díly,ale teda jako..Luxus! :DD
Dalšíí! :)

5 Jess Jess | 3. february 2013 at 12:43 | React

Nádherný :')

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.