How to fly 7.díl

30. december 2012 at 0:04 | AnnJay°° |  How To Fly
Doufám, že se líbí. Jsem nemocná a tak jsem se do toho trochu ponořila:)
"Co to říkáš?" zastavil se a načele mu naskákali kapičky potu.
"Proč jsi mě neprobudil?" zopakovala jsem.
"Kimberley, já tě probudil. Zaparkoval jsem auto a odešel jsem."
"Ne, to teda ne. " odsekla jsem.
"Kimberley.." chytil mě a ramena a jeho obličej byl tak blízko tomu mému, že jsem cítila jeho dech na svých lících.
Rozhlédla jsem se po stejně poloprázdé chodbě jako v pátek jestli nás někdo nepouslouchá nebo nepozoruje. Chodba byla poloprázdná z jiného důvodu než v pátek. Tentokrát nebylo pozdě, nýbrž brzo.
"Nech mě." vymanila jsem se z jeho sevření a zaběhla jsem do třídy. Cítila jsem se ublížená,protože on zkrátka některé věci nedokáže přiznat.


Rázem jsem zjistila, že jsem si prakticky vůbec nepomohla, protože třída byla prázdná a on sem příjde, sende si vedle mě a budem mluvit zase o tom samém.
Zapadla jsem do lavice a vyndala jsem si učebnici a sešit. Dřív než jsem je stačila narovnat ,tak už seděl vedle mě.
"Měla bys pochopit, že.."
"Proč ze mě musíš dělat idiota vždycky,když vím o něčem, o čem nechceš vědět abych věděla?" přerušila jsem ho.
"Emm.." zasmál se, "Stratil jsem se asi v polovině tvojí otázky." oznámil.
"Dotkla jsem se tvých zad a ty jsi utekl v křečích..Proč? Ta nehoda na semaforech.. Jak jsi tu ženskou dokázal odstrčit tak daleko a proč tam byla ta záře? Jaktože jsi věděl,že jsem na záchodě a ten chlápek mě.." povzdechla jsem.
"Některé věci by měli zůstat tajné." usmál se, položil si ruce na lavici a prsty si propletl do velké housky.
"Takže jsi to na semaforech byl ty!" sykla jsem a chytla jsem ho za zápěstí.
"Ano." kývl a druhou ruku položil na tu mou.
"Takže co jsi, hm? Upír, vlkodlak?" zeptala jsem se a srdce mi bušilo nezastavitelnou rychlostí.
"Ty filmy," zasmál se a stiskl mojí ruku, "Co když nejsem ten špatný?" zadíval se mi do očí.
To mě dokonale zmátlo. Všechny moje teorie se shroutily. Potřebuju na vzduch.
Možná mě právě moje pravda šokovala nejvíc. On není člověk. On není člověk!
"Omluv mě." vydechla jsem a vyběhla jsem ze třídy stejně tak rychle jako on v pátek.
Běžela jsem chodbou,která byla už doslova přeplněná a v hlavě mi hučela jen jedna věc.
On není člověk.
Obličeje studentů se na mě ohlížely s vysmátým výrazem a já běžela chodbou dál. Vyběhla jsem ven a rychle jsem se nadechovala.
Todle přeci není možný..Ne. Není.
Dala jsem se znovu do běhu a zaběhla jsem za budovu. Probíhala jsem trávou,která mi byla až nad kotníky a pak už jsem se zastavila. Rosa se propíjela přes moje boty a špičky prstů u nohou mě začali studět.
Třeba si ze mě jen dělá srandu a ted se na chodbě s ostatnímy směje a..
"Jsi v pořádku?" ozvalo se přede mnou. Zvedla jsem hlavu a přímo přede mnou stál on.
"Ne." odsekla jsem, "Jak si se sem k sakru dostal?!" křikla jsem a začala jsem couvat.
"Bál jsem se o tebe." přiblížil se ke mě.
"To není dopověď na mou otázku." varovně jsem zvedla ukazováček a začala jsem couvat čím dál rychleji.
"Kimberley přestat panikařit. Já ti nic neudělám. Říkal jsem ti, že jsem ten dobrý." přibližoval se.
"Už ani krok!" sykla jsem a přesně v tu chvíli jsem brkla a svalila jsem se na záda do vlhké trávy.
"Kimerley!" křikl staroslivě.
"K sakru au!" posadila jsem se.
"Jsi v pořádku?" sehl se nade mnou a podal mi ruku.
Chytla jsem se jí a druhou rukou jsem se chytila jeho zad. Zavrávoral a pustil mě zase k zemi. Svalila jsem se a nechápala jsem co se děje. Došlo mi, že jsem udělala to samé co před tím. Jenomže tady nemá kam utéct.
Vykulil oči jako při posledním tažení a stáhl ruce v pěsti.Na čela a krku mu naskakovali žilky.
Vstala jsem a pozorovala jsem co bude dál. Co udělá. Jestli uteče nespočítatelnou rychlostí nebo se jen vypaří.
"Běž." sykl.
"Říkal jsi,že jsi dobrý." přišla jsem k němu blíž.
"Nechci aby jsi to viděla!" odstrčil mě.
"Zůstanu." dupla jsem si.
V té chvíli povolil. Narovnal se a žilky mu z krku i čela zmizely. Sklonil hlavu a já nepřestávala být zvědavější.
Vršek jeho oblečení se rozthl a cáry látky odlétly na všechny strany. Z jeho zad vedla dvě obrovská bílá křidla. Byla neskutečně velká. Byla ještě o něco větší než jeho výška. V svitu slunce pronikajícím přes stromy za námi se každé pírko neskonale třpytilo. Stáhl svaly na hrudníku a ramenech,které byli teď obnažené a pohl jimy.
Pak konečně zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho výraz byl tak..tak dobrý.
"To je.." zakoktala jsem se a přišla jsem k němu blíž. S úžasem jsem si ho prohlížela.
"Ty jsi anděl." usmála jsem se a pohladila jsem ho po křídle. Zatřásl s ním a široce se usmál. Přejela jsem pohledem po jeho kovovém pástku, pak svalech na bříše a jeho dokonalém obličeji.
"Vlastně nejsme andělé,ale o tom až jindy. Dneska si svůj limit na otázky vyčerpala." usmál se.
"Ale.."
"Šššš.." položil mi prst na rty.
"Budu si muset zajet domů pro nové šaty. Doprovodíš mě?" zvedl obočí.
"Ano." řekla jsem jako při manželském slibu.
Justin se nemělě zasmál a já na něj nepřestávala užasle zírat.
"No tak jedem.." vzpamatovala jsem se a dala jsem se do chůze.
"Počkej." zastavil mě, "Nemusíme jet."
"Jak..Jak to myslíš?" nechápala jsem.
Přitiskl mě na jeho dokonalou obnaženou hruď a shrnul mi vlasy na levé rameno. Nechápala jsem co to dělá, ale vůbec jsem se tomu nebránila.
V tom mě stiskl mnohem pevněji a všude kolem byla bílá záře. Ucítila jsem ohromný tlak na uši. Chytila jsem se ho a zavřela jsem oči. Tlak se začal rozléhat po celém mém těle a já ho stiskla křečovitěji.
"Už můžeš oči otevřít." ozvalo se.
Otevřela jsem je a stáli jsme v domě. Njespíš jeho pokoj. Vykuleně jsem se rozhlížela a nemohla jsem tomu uvěřit.
"A taky mě už můžeš pustit." uchechtl se.
Vyjeveně jsem se na něj podívala,protože jsem skoro nebyla schopná vnímat co říká. Kleskla jsem pohledem na moje ruce,které byly zaryté do jeho krku s ramenou. Pusila jsem ho a zírala jsem na něj nevěřícím pohledem.
Pohladil mě po hlavě a otočil se ke skříni. Rozhlédla jsem se a jeho pokoj byl opravdu stylový. Kombinace ševivé a modré se mi opravdu líbila.
"Klidně se posad a oddechni si." řekl,když se prohraboval mezi ramínky.
"Em..Fajn." řekla jsem stydlivě a posadila jsem se na šedivou pohovku.
Opřela jsem se o opěradlo s kochala jsem se jeho tělem. Vzal si košili a na ní kostkovaný svetr,který je částí uniformy.
"Proč já?" zeptala jsem se najednou.
"Cože?" otočil se na mě a zapínal si poslední knofliček košile.
"Proč jsi todle všechno ukázal a řekl mě?"
"Technicky vzato jsem neměl na vybranou." zasmál se, "A cítím, že ty tomu rozumíš." dodal.
"Proč ne Valerie?"
"Co s ní furt máš? Neznamená, že když se líbím já jí ,tak i ona mě. Ráno jsem chtěl vyjet dřív abych se jí vyhnul,ale ona stála před domem a zeptala se mě jestli jí nevezmu a bylo by strikně nemorální tohle odmítnout." řekl a zavřel skříň. Facsinovaná jím jsem jen kývla a čekala jsem, co výjde z jeho srdíčkových úst ještě.
"No." podíval se na hodinky, "Ještě deset minut a pak bychom měli zpět do školy." prohrábl si světle hnědé vlasy.
"Skvěle." usmála jsem se.
Nervózně si odkašlal a sedl si vedle mě.
"To spíš tady? Spíš vůbec?" vyhrkla jsem.
"Ano Kimberley spím." chechtal se.
"No a když máme ještě těch deset minut. Nechceš mi říct co teda jsi,když né anděl?" usmála jsem se.
"Dobře." kývl, "Táa nás nerad nazývá anděli a.."
"A on je taky?"
"Ano.. Nerad nás nazývá anděli,protože řada z nás není..no dobrá. Když anděl zabije člověka, tak se jeho křídla změní na černou barvu a takových je víc, než by mělo." zadíval se do prázdna.
"Páni.. a tohle říkáš člověku,kterýho znáš tři dny." pousmála jsem se.
"Už jsem ti řekl, že cítím, že.." zakoktal se a bylo vidět, že neví co dál říct.
"Že?" usmála jsem se a popošoupla jsem se k němu.
Ruku mi položil na koleno a pokračoval po stehně. Vydechl a zadíval se mi do očí.
"Že jsi správná." dodal a opřel jeho čelo o to moje.
Nechápala jsem, jak to myslel a ani co tím myslel, ale bylo mi to jedno. Jsem ta správná.
Pohladila jsem ho po čelisti a obrysech jeho brady. Jeho pohled vysel na mých rtech a já cítila, že to musím udělat. Opatrně jsem se přiblížila rty k jeho rtům. Vydechl a jemně se o ně otřel.
Pak chytil moje boky a přehoupl se na mě. Líbal mě stále víc procítěně a nepřestával. Bála jsem se, že něco pokazím,protože v těhlech věcech tak zběhlá nejsem. Možná to bylo tím, že jsem byla tak zmatená a omámená, protože to co jsem se chystala udělat bych se za normálních okolností nikdy neodvážila. Prsty jsem přejela po knoflíčcích na jeho košily až ke krku a ten první jsem rozepnula.
Zarazil se a odtáhl se ode mě.
"Už bychom měli do školy." řekl zaraženě.
"Promiň jestli jsem tě nějak.." koktala jsem se.
"To je v pořádku,ale měli bychom na vyučování." pousmál se a bylo vidět, že ten úsměv není myšlen upřímně.
Vstal zapl si knoflíček a podal mi ruku. Chytila jsem se jí a v tom okamžiku byla kolem zase bílá záře a všechno tamto zase odznova.
Otevřela jsem oči. Rozhlédla jsem se a poznala jsem záchodovou kabinku. Musela jsem se zasmát.
"No co? Jinde mě nenapadlo." zasmál se a taky a vyšel ven. Následovala jsem ho a nepřestávali mě přepadat obavy ohledně toho proklatého knoflíčku na jeho dokonalém krku.
Na záchoden naštěstí nikdo nebyl. Justin mě popadl za ruku a otevřel dveře. Vyšlijsme na chodbu a to byla ta největší chyba. Chodba byla plná studentů,kteří zírali na mě a Justina,právě vycházející z pánských toalet. No a jak jinak by si to vyložili než špatně?
Vyměňovali si vzrušené pohledy, že zase mají o čem mluvit a někteří jen zírali. Sklopila jsem pohled a pstila jsem Justinovu ruku. Justin se dal do rychlé a za chvíli zmizel za rohem. Uvědomila jsem si, že bych taky měla zmizet a cupitala jsem stejným směrem jako on.
"Ahá, takže spolu nic nemáte jo?" ozval se nepříjemný hlas Valerie.
Otočila jsem se a stála tam ona s kyselým výrazem a za ní půlka školy.
"Není to tak,jak to vypadá." řekla jsem a všechny plány na to jak se smířit s Valerií byly rázem ta tam.
 

5 people judged this article.

Comments

1 Hanna<3 Hanna<3 | 30. december 2012 at 10:23 | React

:D Prostě umí nejlépe psát za celé dějiny, co čtu ffky. :)
"No co? Nikde jinde mě nenapadlo." :D:D:D:D Umírám.
Tvoje ffky jsou vážně dokonalé<3
Vážně pošli to do toho nakladatelství:)
Takže, umíš psát a žádná tvoje ffka není blbost! :) Jestli ta tvoje knížka výjde, což určitě výjde, koupím si jí. :)

2 Jaime Jaime | Email | Web | 30. december 2012 at 11:21 | React

okay, dýchej....dýchej ...sakra ono to nejede :D :D tenhle díl je naprosto úžasnej ;)♥♥

3 Majáá Majáá | 30. december 2012 at 15:59 | React

:OOOO
Četla jsem fakt hodně povídek,ale ty tvoje jsou nejlepší!
Dokážeš to tak skvelě podat-jako kdyby jsme to viděli :DD
Strašně úžasnej díl :33

4 AnnJay AnnJay | Web | 30. december 2012 at 16:54 | React

[1]:

[2]:

[3]:
UVÁDÍTE MĚ DO ROZPAKŮ:D Ted vidim,že to má cenu:)

5 Domi Domi | 30. december 2012 at 17:07 | React

Nádhera! AAAA! Dokonalosť!
Toto je jedna z najdokonalejších poviedok aké som kedy čítala! Toto patrí k "Number 1!" a musím povedať že v "skupine Number 1" je viac tvojich poviedok ;) Ďalšiu časť, prosím :* (:x

6 Simi Simi | 30. december 2012 at 17:20 | React

Užasne..nechápu jak to děláš:)

7 Lucinka* Lucinka* | Web | 31. december 2012 at 14:24 | React

Tuhle ffku jsem nečetla a asi předevčírem jsem si přečetla všechny díly od začátku a jsou opravdu úžasné ! a  tenhle díl je víc než úžasnej ! Měla by jsi určitě zkusit nějaké to nakladatelství ! Máš talent ! ;)

8 Ronnie Ronnie | 2. january 2013 at 9:22 | React

Jako fakt? :O ..to je tak moc dokonale! ..ten nápad a všechno kolem toho! Nemám slov a těším se šíleně moc na další :'))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.