Bad 1.díl

17. november 2012 at 1:04 | AnnJay°° |  Bad
Prší. Navlékla jsem si tlusté tyrkysové koncervativní šaty,klobouk a stejnobarevné lodičky a vyšla jsem z domu.
Od té doby co umřela Stela už není můj život to co býval. Ano, je to sice už snad 10 let,ale hluboké rány se nehojí jen tak. Nejhorší na tom je, že to co mě mrzí nnejvíc není samotná srmt Stely,nýbrž to, jaké měla následky. Odchod Justina.
Schovka po domě...to bylo jediné co mě tenkrát zajímalo.
Přemlouvání mého otce,aby Justina po smrti naší kuchařky Stely adoptoval bylo více než bezvýznamné.
Kdo ví co dělá. Jestli neumřel. Snad bych ho už ani nepoznala.
Sešla jsem mokré a kluzké schody na chodník od našeho domu a snažila jsem se vypadat co nejelegantněji. Proč? Kdybych nevypadala elegantně,ta bych otci mohla zničit kariéru. Kandiduje na premiéra Spojeneého Království.
Otevřela jsem branku a vykročila jsem do promočené Londýnské ulice. Vydala jsem se směrem doprava ke Kavárně na Růžku, kde už jistě čeká můj přítel a mimochodem syn ministra dopravy Colin Park. Krásný život, že? NE. Nejraději bych byla normální holka na kraji Anglie v malém pastelovém domku v Eastbourne.

"Dobré ráno, Elisabeth." pozdravila mě jaká si paní v šedivém kabátu a s mokrými vlasy.
"Dobrý den. Vy nemáte deštník?" zajímala jsem se.
"Ne ,slečno..." řekla a usmála se. Uviděla jsem ,že jí chybí přední zub. Prohlédla jsem si jí od hlavy až k patě a dostlala jsem záchvat velkorysosti.
"Vemte si můj." řekla jsem a podala jsem jí svůj černý deštník.
"Bůh vám žehnej, slečno." usmála se a schovala se pod deštník. Sedla si na promočenou deku na zemi a mě došlo, že je to nejspíš žebračka.
Do tyrkysových šatů se mi začala dostávat dešťová voda,která hojně padala z nebe a já trochu přidala do kroku.
Ostatní kolemjdoucí,které jsem potkávala se na mě vlídně usmívali a kdybych už skoro neběžela tak by mě jistě zastavili a chtěli by se mnou vést konverzaci na téma deštivé počasí a podzimní volby.
Zrychlila jsem ještě víc a zaplula jsem do cíle. Kavárna.
Colin seděl jako vždy vpravo u stolku u okna. Neváhala jsem a okamžitě jsem si k němu přisedla.
"Pěkné ráno,darling." usmál se a zcela decentně mě políbil na tvář. Připomínalo mi to jakoby si o mě jen otíral rty špinavé od raní kávy. Je to Velšan a tak se nikdy nevvaruju tomu abych se zasmála jeho vtipnému šišlavému přízvuku.
"Jakou jsi měla noc?" zeptal se jako to dělá každé ráno.
"Žádné noční můry,takže skvěle." řekla jsem a z hlavy jsem si sundala promočený klobouk. Podívala jsem se před sebe a přede mnou stál hrníček s černým čajem...jako každé ráno.
"Coline.. každé ráno ti opakuji, že černý čaj nesnáším." řekla jsem trochu rozladěně.
"Ale vždy ho vypiješ." mrkl jakoby byl král světa.
"Víš co Coline? Mě už todle prostě nebaví!" bouchla jsem do stolu.
"Elisabeth, prosím. Lidi se dívají." okřikl mě.
Měla jsem chuť se na něj vrhnout a rozdrápat mu ten jeho dokonalý obličej,ale zmohla jsem se jen na to,že jsem vyplázla jazyk a rozhorčeně jsem vstala od stolu. Copak má cenu žít život který je den po dni naplánovaný s tejně nudný?
"Elisabeth!" uslyšela jsem jeho výkřik,když jsem vyběhla ze dveří kavárny Na Růžku...
Možná jsem to v sobě dusila až moc dlouho...Možná.. Možná to bude tím, že už je mi sedmnáct a nechci mít tak jednotvárný život. Běžela jsem co nejrychleji abych zase nemusela s někým vést konverzaci na téma co by otec zařídil,kdyby ho zvolili.
"Au!" vykřikla jsem,když jsem vrazila do nějakého ušmudlaného kluka. Na první pohled jsem poznala co je zač a ke komu patří. Je to jeden z Chaws. To je skupina lidí,kteří jen kradou a nechodí do školy. Měl na sobě bílé tepláky s velkým potiskem adidas, bejsku přikrytou šedivou kapucou od stejnobarevné mikyny a celý byl ověšený kočičím zlatem. Lidé v Londýně se jim vyhýbají a žijí v nejhorší čtvrti Londýna ,kde jsou schopni vás zabít jen když se na ně špatně podíváte. Otec má ve své kampani slib, že tyto problémy odstraní.
Rychle jsem popadla kabelku co mi spadla a chtěla jsem se dát na útěk. Nechápu co tu dělá..todle není jeho místo.
"Počkej." chytil mě za ruku a mě zamrazilo v zádech.
"Co chceš? Víš kdo já jsem? Jestli mě přepadneš, budeš litovat!" řekla jsem jedovatě a ohlídla jsem se po ulici ve které jsem stála. Nikde nikdo... Na naše spojené ruce padal déš't a já se začínala bát čím dál víc. Dokonce jsem ani nepoznávala ulici ve které jsem. Že bych někde špatně zabočila?
"Tady by jsi něměla být." řekl, stiskl mojí ruku ještě silněji a někam mě táhl. Prošli jsme asi tři prázné bloky ulic a já se stále neodvážila nic říct.
"Počkej." zastavila jsem ho,protože jsem si právě ve spěchu zlomila podpatek.
"Stejně jsme už v bezpečí.." řekl a sundal si kapucu.
Zamyslela jsem se nechápala jsem, kam mě to dovedl. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že jsem skoro u mého domu a že už jsou kolem nás lidé,ted mě rozhodně nepřepadne.
Sehla jsem se pro zloměný podpadek a z povzdechem jsem ho zandala do kabelky.
"Todle bude asi tvoje." řekl a stále se mi nepodíval do očí. Vyndal z kapsy červenou prošívanou peněženku s mým monogramem.
"Odkad jí máš?!" ročílila jsem se a ani jsem nepostřela,že by mi dnes ta peněženka chyběla.
Ten kluk tu peněženku rozevřel a podíval se na mojí občanku.
"Hej!" křikla jsem a vytrhla jsem mu jí z rukou,jenomže on jí stále pevně držel.
"Jsi to ty..." řekl a hluboce se mi zadíval do očí.
Ty oči..Ty oči mi někohp připomněly. Někoho z dávných dob..
"Justine..?" vyjevně jsem se na něj podívala.
"Eli.." vydechl a povolil ruce.
"Je to věčnost!" vyjekla jsem a okamžitě jsem ho k sobě přitiskla. Čekala jsem, že mě taky obejme,ale jeho ruce se nepohli.
Najednou kdosi zapískal. Zvuk se linul z ulice ze které jsme právě vyšli.
"Já musím." řekl hrubějším hlasem, vythl mi z ruky peněženku a zaběhl do té ulice.
"Počkej!" křikla jsem za ním. Proč to udělal? Proč mě sem odvedl a proč mi tu peněženku znovu vzal? Proč je Chaw? Znovu jsem se rozjlédla a zjistila jsem, že jsem přesně na hranici,která dělila dobrý Londýn od toho špatného...
 

4 people judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.